Karibik, Thajsko či Indonésie. Něco takového se vybaví asi většině lidí, když přijde řeč na exotiku. Málokdo si může dovolit takovouto dovolenou. Je to drahé. Po mojí návštěvě Podkarpatské Ukrajiny jsem dospěl k názoru, že zájezd za exotikou nemusí nutně stát ohromné peníze a i přesto lze vidět a zažít věci, které pohnou vaším evropským viděním světa.
Cesta na Ukrajinu je strašná. Trvá zhruba 24 hodin, z čehož i tři hodiny mohou padnout na přechod přes hranice. Když se dostanete na Ukrajinské hranice, je třeba vyplnit jakési vízum, ve kterém musíte uvést vaše personálie a účel cesty. Pokud vše klapne a pustí vás přes čáru, rázem se ocitnete v jiném světě. Na Ukrajině je jiné časové pásmo, čas se posouvá o hodinu vpřed. První město hned za hranicemi je správní středisko celého Podkarpatska - Užghorod. I přes svou pozici "krajského" města působí dost omšele. Většina domů je zchátralých a silnice jsou ve stavu ne nepodobném našim okreskám. Největší kontrast je vidět na přiložené fotografii, na které je malé podium (kde se údajně pořádají koncerty a obecně se zde scházejí mladí) nad nímž je obrovská LCD obrazovka, jen tak tak držící na rozpadlé zdi.
Užghorod nenabízí mnoho míst, kam se zajít podívat. Nejvýznamnější je asi skanzen, který ukazuje dřívější ukrajinskou architekturu a způsob života - a pro porozumění současné Ukrajině je návštěva tohoto místa nezbytná, o tom ale až později.
Pokud se do Užghorodu dostanete dopoledne, pravděpodobně si toho moc nenakoupíte. Většina obchodů se během naší návštěvy otevírala kolem desáté. Pro nás nejdůležitější obchod - směnárna - se naštěstí otevíral "již" v devět. Ukrajinské Hřivny v ČR nevyměníte, je třeba si je vyměnit až na místě. Za české koruny se pochopitelně nemění, je tedy třeba si předem obstarat eura nebo dolary. Během naší dovolené byla směna za dolar až o 20% výhodnější, než za eura.
Výchozím městem se pro nás měla stát Ivanem Olbrachtem proslavená Koločava. Dala by se charakterizovat jako velká vesnice, táhnoucí se několik kilometrů kolem hlavní silnice - jediné s asfaltovým povrchem. Typickým dopravním prostředkem jsou tu Zily a gruzavíky (menší dodávky). Ohrady krávám neříkají kde se mají pást, ale naopak kde se pást nemají - potulují se volně po vesnici, z čehož vyplývá, že všude je kravský trus.
Nejspíše tato skutečnost má za následek, že vydáte-li se na Ukrajinu, je tu vysoká pravděpodobnost, že dostanete průjem. Je to fakt, se kterým se dá máloco dělat. I rodina, která jedla výhradně vlastní, dovezené jídlo a pila balenou vodu, se s průjmem musela potýkat.
My jsme byli ubytováni v místní domácnosti. V bytě žila paní s dvěma dětmi - manžel pracuje v zahraničí, aby rodinu uživil. Pronájem bytu je další formou výdělku. Na poměry Koločavy se nemají špatně, na české poměry téměř třou bídu. Teplou vodu na mytí získávají zatopením pod bojlerem, místnost, kde je záchod, je obložena polystyrenovou imitací dlaždic a samotný záchod se nesplachuje, ale zalévá vodou z kbelíku. Jak vypadá např. kuchyň, nevím. Zakarpatí je vhodné především pro ty, kteří mají rádi přírodu a kopce. Hřebeny kolem Koločavy, tzv. poloniny, jsou ideálním místem pro nenáročné, jednodenní túry, při kterých lze vychutnávat krásné rozhledy. Mnoho tras je vyznačených - značky jsou stejné, jako u nás, protože síť značených cest zde budoval Klub českých turistů. Jediný rozdíl, který jsem zpozoroval je, že na Ukrajině najdete i černou trasu.
Kdybych měl vyjmenovat konkrétní přírodní cíle, které byste na Podkarpatí neměli minout, bylo by to Siňevirské jezero a solné jezero v Chustu. Siňevirské jezero se nachází na nevelkém území Siňevirského národního parku. Klasifikaci jako národní park tu neberou nijak dramaticky, místo slouží převážně jako příjemné místo k rekreaci. To má za následek vcelku vysoké množství odpadu a to leckdy schované někde stranou, kousek od pěšiny, v nějakém houští - a to tu mají koše! Možná, že zakončení věty vyznělo trochu divně, ale plně odpovídá realitě Ukrajiny. Něco jako komunální svoz odpadu na Podkarpatí (vyjma největších měst) neexistuje. Když pojedete vesnicemi, tak nikde žádné barevné kontejnery či obyčejné popelnice neuvidíte. Ptáte se, kamže tedy vyhazují odpad? Do řeky, však ta to odplaví. A co se někde zachytí, to spláchne později jarní povodeň.
Jeden den jsme jeli kolem přehrady, kde plavaly nahrnuté plastové lahve a tvořily souvislou masu o šíři od břehu asi deseti metrů. Hrozně jsme se divili, ale průvodce nám řekl, že kdybychom to viděli na podzim a ne zkraje léta, lahve by prý zabíraly několikanásobně větší plochu.
A zde se dostáváme k tomu, proč to tak je. Jak již bylo zmíněno, nefunguje systém komunálního odpadu. Další problém je, že lidé nevědí o negativním dopadu svého jednání, nevědí, proč je to špatně. Nelze ale vinit přímo lidi žijící v Podkarpatsku. Ti byli zvyklí žít soběstačně a veškeré živobytí si zajišťovat z místních zdrojů. Fungovala tedy rovnováha, že co z přírody vzali, to tam také vrátili. Dokud vraceli jen slupky, vše bylo v pořádku. Jakmile ale začali s plasty zacházet podobně, jako se slupkami, objevil se pochopitelně problém. Alarmující je, že ani teď s tím vláda nic nedělá.
Solné jezero poblíž města Chust není moc přírodní ani to není úplně jezero. Je to starý, zatopený solný důl. Ačkoliv svou hnědou barvu připomíná spíš louži, celé je obehnáno (většinou placenými) plážemi. Sůl z dolu se totiž ve vodě rozpouští a vzniká tak roztok s velmi vysokou koncentrací soli. Pokud se vám při popisu vybavilo Mrtvé moře, uvažujete správně. Zde si nezaplavete, ani se neutopíte, voda natolik nadnáší, že jediné, co se v ní dá dělat, je položit se do ní a na zádech si jen tak hovět. Není divu, že se toto místo stalo vyhledávaným cílem rekreantů. Minerály se uvolňují i do bahna, takže má mít léčivé účinky, zejména pro revmatiky. (Používejte ale to černé, ze dna a ne to hnědé ze břehu, v tom žádné minerály nejsou - abyste se neztrapnili jako my.)
Z památek je dobré navštívit vísku Sloboda. Je asi čtyři kilometry od Siňevirského jezera a je živoucím příkladem toho, jak se na Ukrajině dříve žilo. Zajímavá může být také návštěva gotického hradu v městě Khust. K vidění je ale jen holá budova, pakliže nezapočítám výstavu lyží a pár modelů ve vitríně, lze expozici označit za veškerou žádnou.
Nepochybně zajímavým zážitkem musela dříve být prohlídka vorařské klauzury. To byla dřevěná stavba, která sloužila k regulaci říčního toku v době plavby dřeva. Dnes už ale není. Pokud si myslíte, že byla zchátralá a strhla ji velká voda, máte jen poloviční pravdu. Protože byla skutečně zchátralá, zahájila se její rekonstrukce. Sehnaly se peníze, klauzura se rozebrala a ... peníze došly. A už se nesehnaly. A tak přišla Ukrajina o další technickou památku. Možná si říkáte, že moc konkrétních míst, kam se podívat, jsem nezmínil a máte pravdu. Myslím si ale, že takové informace si případně najdete někde jinde. Rozhodně to není tím, že by Ukrajina měla tak málo co nabídnout, naopak. Je to zaprvé proto, že jinak by tento článek byl několikanásobně delší a také proto, že jsem se snažil představit vám spíš její duši, než tvář.
