Honduras patří mezi chudé a nebezpečné země Střední Ameriky. V hlavním městě San Pedro del Sula jsme bydleli v hotelu kousek od centra. Před večeří jsme se kamarádkou šly projít jen po okolí. Člověk by čekal, že když je centrum na dohled, tak je v bezpečí. Ale pouze v centru se svítí, zbytek města se topí ve tmě. Jak jsme procházely ulicí všichni postupně umlkali a doprovázeli nás svýma žlutýma kalnýma očima. Žádné povykování, pomlaskávání. Jen dusné ticho. Jediný, kdo se k nám blížil, byl pes, velmi pravděpodobně nakažený vzteklinou. Rychle jsme obešly dva bloky a vrátily se k ostatním. Společně jsme se vydali na večeři. Před každou restaurací stála hlídka se samopalem nebo mačetami. Ptali jsme se místních proč. „Město ovládají ozbrojené gangy, které přepadají obchody, banky, restaurace. Proto všude stráží ochranka. Je to dobře placená práce, protože při každém střetu právě oni umírají jako první,“ uchechtli se.
Ani přes den není město o moc lákavější. Ve fantastickém kontrastu stojí v centru oproti betonovým domkům s plechvou střechou jeden luxusní hotel a panelový mrakodrap- banka. Na pěší zóně začínají růst americké fastfoody, do kterých si nikdo z obyvatel nemůže dovolit chodit. Strávili jsme ještě jeden den v přístavu, odkud putují všechny banány a ananasy z celé Střední Ameriky do světa a jeden den v Limónu, malém městě na jih od San Pedro del Sula. Chtěli jsme tam nakoupit něco pro kamarády v supermarketu. Ale našli jsme jen dlouhé řady zaprášených pytlíků s brambůrkama a v lednici sladké limonády. Zdá se, že dietní a zdravé jídlo je především výsadou bohatších zemí, třeba Kostariky. Rozhodli jsme se dál už v Hondurasu nezůstávat a pokračovat rovnou do Nikaragui. Překvapivě jezdí každý den klimatizovaný autobus přímo tam. 400 kilometrů trvá dvanáct hodin, ale to je očekávatelné. Řidič se dokonce rozhodl pustit nám film. Vybral čtyřhodinové americké drama o středoškolském trenérovi, v němž hlavní roli hraje Bůh a poslední hodinu už všichni jen pláčou dojetím, objímají se a vykřikují své děkovné modlitby. Čím více na jih, tím přátelštěji se Honduras tvářil, ale naše rozhodnutí už jsme neměnili. 
