Kostarika je bohatá turistická země s klimatem a přírodou jako nikde na světě. Už při výstupu z letadla vás zadusí téměr 100% vlhkost. To mají na svědomí činné sopky, které se rozprostírají po celé zemi a chrlí popílek- ze kterého se tvoří deštné mraky. V monzunovém období prší obvykle dvakrát denně a celou noc. Přes poledne je najednou nesnesitelný žár a pak zase déšť. Díky tomu jsou po celé Kostarice deštné pralesy plné tukanů, zarostlých lenochodů, žab, hadů, papoušků a opic. I přes dva týdny strávené na různých místech jsem ale viděla jen hejno supů, kteří ve škarpě jedli psa.

Vesnice Fortuna leží na úpatí sopky Arenal, která je proslulá tím, že každou noc šlehá do tmy trochu lávy. Přijely jsme ráno, ale sopka byla v mlze. Samotná vesnice je vlastně jen přehlídkou hotelů. Našly jsme si, že pět kilometrů papájovým hájem jsou úžasné vodní tůně v pralese. Zhruba tak to bylo napsáno v průvodci. Cesta ale vedla po silnici kolem oploceného papájového háje a v cíly nás čekaly oplocené tůně, před kterými stály rozehřáté autobusy a chrlily ven tlusté americké turistky. V informacích jsme se dozvěděly, že vstup do tůně stojí deset dolarů, ovšem za stejnou cenu že můžeme jít pralesem ke kráterovému jezeru s výhledem na sopku Arenal. Rozhodly jsme se pro prales a jezero. Po hodině stoupání jsme se dostaly na hranici pralesa. Uvnitř byla tma a řev. Divné zvuky nás bavily další hodinu stoupání, než jsme se vylezly vrchol. Jezero bylo v husté mlze, takže nebylo vidět ani pár metrů před sebe, natož na sopku. Cestou zpátky se sputil „liják“. Čeština nemá slovo pro takový déšť. Během pár vteřin jsem měla nacucané oblečení tak, že jsem si ždímala rukávy, aby mě netížily. Skákaly jsme pralesem dolů, bořily se do bahna, v hlavě jsem listovala atlasem jedovatých hadů a pavouků (hadů je tam „jen“ 22 jedovatých druhů), a když už v dálce prosvítalo světlo, udeřil do stromu vedle nás blesk. Strnuly jsme a váhaly, zda je horší stát pod stromem nebo na louce. Brzy ale pršet přestalo a my jsme se vyčerpaně vydaly zpátky.

Sopka byla stále v mlze. I v noci byla v mlze. I druhý den ráno nám vítězoslavně mávala na cestu, neodhlaena, neprozkoumána, stále v mlze. Do hlavního města, San Jose, jsme přijely dva dny před odletem. Našly jsme si ubytování v obskurním hotelu s interiérem jako horská chata v Jeseníkách, zbudovaná v 90.letech. Zářivky, zátěžový koberec, stěny obložené lakovaným dřevem, kouřová skla, v pokoji švábi, flekaté prostěradlo a famózní výhled na zeď. U vchodu jsme si všimly ceníku, od jednoho měsíce pobytu po jednu hodinu. Brzy se naše domněnka potvrdila, když jsme uviděly, jak si od recepce sedmdesátiletý stařík odvádí sotva patnáctiletou lolitku. Přestože San Jose je opět jen shluk betonových kostek s plechovou střechou a obrovskými slumy hned za centrem města, sehnat tu můžete cokoliv, jídlo je za evropské ceny a pokud se budete držet v centru, není se čeho bát.