„New York je na jaře nejkrásnější, to ti závidím...,“řekla mi kamarádka před odjezdem. Nebyla sama, kdo záviděl. Já jsem ale doteď nepochopila proč. Když vystoupím z vlaku ve městě, které má silnou osobnost, většinou hned vím- miluju/nemiluju. Když jsem vystoupila z metra v New Yorku a poprvé se nadechla na ulici, věděla jsem, že nemiluju. Že nelíbí. Že to bude těžké. Přestože jsme měli k dispozici byt v Soho, tedy skvělé čtvrti přímo v centru Manhattnu, necítila jsem se tam dobře. Mrakodrapy mě sužovaly téměř klaustrofobicky. Obklopují vás, tvoří horizont i nebe. Nevidíte slunce, nevidíte stromy, nevidíte ptáky. Vidíte jen zužující se perspektivu jako v nekonečných sálech muzea. Ale dobrá, to jsem mohla čekat. Hned první den se na mě vrhla silná alergie na cosi jarního- ač alergiemi normálně netrpím, a tak jsem se oteklá a usmrkaná trmácela ulicemi do plánovaných míst. Hlavně do galerií. New York je přece středobodem moderního umění. Namátkou zkoušíme muzeum designu. Čínské vázy? Hm, asi jsme natrefili na špatnou expozici. Na druhý pokus směřujeme do Galerie Moderního umění. Evropské středověké umění? To je jako jakýkoliv sál jakéhokoliv zámku. Tak, je to pochopitelné, v Americe je to vzácnost. Co Muzeum vědy a techniky pro děti? Ošoupané staré exponáty s ulámanými tlačítky a jako vrchol zrcadlový sál. Pffff. Zachraňuje to až slavné duo MoMA+Guggenheim muzeum, kde je leccos zajímavého, trochu jako v Paříži.
Po zklamání z galerií zkoušíme jídlo, všichni přece mluví o jídle v New Yorku. Jenže restauraci si dovolit nemůžeme, jak se ukáže. Začneme si tedy kupovat jídlo v levných a dobrých bufetech, které jsou v mnoha supermarketech. Vezmeme si ho ven, jenže. Na ulici nejsou lavičky. Ze schodů vás hned někdo vyžene. V dálce je vidět park, hladoví se tam ženeme, ale najdeme plot a zámek. Soukromé. Upínáme se k Central parku, chloubě všech Newyorčanů. Ten park je nepředstavitelně velký, vážně. Takzvaně „kam oko dohlédne“. Překračujeme dálnici běžců (růžová souprava, ipod na paži a kelímek s kafem) a hledáme „vchod na trávník“- ano, trávníky jsou oplocené a je potřeba najít branku. Všichni v parku jsou posedlí házením čehokoliv a najít bezpečné místo není jednoduché. Když si konečně sedneme, jídlo je samozřejmě studené a tuhé.
Zbývá už jen poslední lákadlo- nákupy. Všichni si něco vozí. Jenže. Ceny nejsou o moc nižší než u nás. U vchodu do každého obchodu stojí prodavač a zářivě vás přivítá. Hned za zády má ale haldu bot a oblečení, které lidé shodili z věšáku a nikdo je nevrátil zpět. Po dvou hodinách v nákupním centru se znaveně opřu o zábradlí. Ale hned je tu hlídač. O zábradlí se opírat nesmím, protože bych mohla spadnout. Taky v moři se nesmím koupat, protože bych se mohla utopit. A do baru nesmí moc lidí, protože by se mohli umačkat.
Takovým typickým příkladem amerického myšlení je highline v Chelsea. Kdysi tu mezi domy jezdilo metro- jako v Berlíně nebo v Paříži. Dnes jedna z nadzemních tras slouží jako promenáda. To zní lákavě! Výsledek je ale takový, že na úzkém betonovém chodníčku se mačkají proudy lidí, za plotem je tráva a na ní cedule „Nešlapte na trávu, je tu pro všechny!“ - tedy pro nikoho. V deseti dnech projdeme každou čtvrť, jezdíme často autobusem a vysedáme, abychom viděli co nejvíc. Ale nenašli jsme nic. Jediné sympatické místo, které by působilo volně jako ulice Berlína, vášnivě jako bary v Paříži nebo blízce jako atmosféra Prahy. Co se zdá zajímavé je taky označeno jako cool a dobře to zná svou cenu. New York zdaleka není město pro každého.