Kuba - Slasti a Strasti
Kuba láká cestovatele mnohým. Svou kýčovitou nostalgií, exportními surovinami, které tam mají směšnou cenu a také možností zažít ten slavný komunismus. Co vás ale bude provázet každý den, pokud se rozhodnete cestovat sami?
Začnu tím nejtíživějším. Jídlo. Stravování na Kubě je tak ubohé, že se na něj nedá zvyknout ani po měsíci. V Havaně ještě můžete najít pár míst, kde si dáte za dost peněz něco, co sice nemá chuť, ale je to opravdové. Kdekoliv jinde ale nepočítejte ani se základními pravidly vaření. Téměř nikdo nepoužívá koření. Tím myslím sůl a pepř. Dá se jíst něco mořského, protože je to slané samo o sobě. Ale jinak je jídlo buď sladké nebo nijaké. Nepokoušejte si dát někde maso. Kromě rizika nemocí často nejde o maso, ale o rozdrcené kosti, kopyta, klouby, chrupavky nebo vám třeba naservírují prasečí čumák. Ve většině restaurací si můžete dát špagety nebo pizzu. Což chutná jako váš první pokus o špagety s kečupem a taveňákem v osmi letech. Spíš hůř. Sýr není sýr, je to spíš mouka s vodou. Pizza je sladká buchta, samosebou. Na druhou stranu, za večeři zaplatíte dvě koruny. Na Kubě existuje dvojí měna. Jedna pro cizince, která se rovná euru. Druhá je místní a rovná se korunám. Jako cizinci byste neměli vlastnit místní měnu. Ale v bance se dá získat jednoduše a pak už jen stačí tvrdit, že jinou nemáte. Pokud si myslíte, že si něco koupíte v obchodě, pak jste na omylu. Nesežete vůbec nic. Snad vodu, rum, možná ručník. Ale jídlo, drogerii, léky, oblečení- to ne.
Přespávat musíte na oficiálních místech. Většinou jde o dusný pokoj bez oken, se silonovým povlečením, neskutečně kýčovitou výzdobou, záchodem a sprchou. Sprcha je studená, na záchodě nebývá papír a často nejde spláchnout. Jednou nás v noci probudilo divné škrabání a chroustání pod postelí. Byla jsem přesvědčená, že se mi krysa dobývá do batohu. Nechala jsem ji být, ale za chvíli se začaly ozývat zvuky jakoby hlavou narážela do dveří. Rozsvítili jsme a zjistili, že je to vystrašená želva, která asi dlouho nepotkala lidi.
Připravte se taky na to, že jako turisté jste považováni za nositele peněz. Kromě žebrání, které není tak hrozné a navíc je opodstatněné, se vás budou často při placení snažit okrást. Dá se to ale lehce poznat, protože Kubánci nemají přiliš dobré vzdělání a pokud se zeptáte, jaktože to stojí tolik, už vám nebudou schopni odpovědět. Chtete-li si dát večer v místním baru mojito, nečekejte to stejné jako u nás. Dostanete dvě deci rumu s lístkem máty a citronovým sirupem. Za pár korun. Zní to výhodně, ale nedá se to pít.
Pokud si myslíte, že tohle všechno překonáte, pak se připravte ještě na jedno. Na depresi. Z chudoby, z nevzdělanosti, z neznalosti pravých informací, z tupé propagandy, ze zoufalého čekání na lepší časy. I když se vám nepodaří dát se s někým do řeči a dostat z něj pár nebezpečných názorů, uvidíte to všude kolem. Lépe je nechat si návštěvu Kubu až na dobu, kdy peníze z turismu nepůjdou do kapes diktátorskému režimu. Pokud přecejen neodoláte, vezmětě sebou aspoň léky, boty, oblečení, prázdná DVD a flashky, které necháte v kostele- velice brzy najdou uplatnění.
