Nicaragua je ze všech zemí Střední Ameriky nejpřátelštější. Koloniální domky a s barevnou fasádou, křivé ulice, uřvané trhy, bezpečno a levno. Dvě města stojí za vidění: Leon a Granada. Leon leží na severozápadě kousek od moře. Ubytování najdete snadno, je levné a příjemné. Každý dům má vnitří patio, které nápadně připomíná atmosféru Marquézových knih. Pokud nejste milovníci serfování, pak vám možná budou vadit jeho vyznavači. Serfaři se sem sjíždějí z celého světa, nejvíc je tu ale „amíků“. Jsou opálení, mají blonďaté vyšisované vlasy a pihy, velké svaly, kostkované kraťasy a žabky. Chodí zeširoka, plácají podrážkami o dlažbu a pokřikují po sobě „hey buddy!“. Když spolu sdílíte strop (stěny málokdy sahají až nahoru) a oni vyráží na pláž ve čtyři ráno, uvědomíte si sílu jejich hlasu. Výhodou je, že zde nechávají spoustu oblečení, které se potom prodává v místních second handech za pár korun. Koupit si ve čtyřiceti stupních vlněný svetr se zdálo absurdní, ale v letos zimě jsem byla moc ráda. Najíst se můžete buď na ulici nebo v malých restauracích formou bufetu. Jen s pitím se nevyplatí experimentovat. Jednou jsem si dala kukuřičný škrob s kakaem, podruhé růžovou tutti fruti pastu s rozvařenými kroupy. Oni to pijí rádi.

Na pláž se dá jet autobusem. Cestou nám někdo poradil, ať jdeme do vesnice a ptáme se po Juanovi, že nás odveze lodí na ostrov. Za dvacet korun nás jeho syn převezl přes řeku. Na druhé straně už čekal jiný Juan, který se nabídl nás doprovodit. Trochu nelibě jsme svolily. Po deseti minutách prodírání se pralesem jsme narazili na dalšího pána, který prakem sestřeloval leguány. Ukázala jsem na jednoho na zemi. Vzal ho do ruky, leguánovi se prověsila hlavička. „Mrtvej.“ „Aha. A co s ním?“ Ukazuje mi rukou, že je to k jídlu, pochoutka. Ochutnala bych ráda, ale už jsme na něco podobného nenarazily, jen na pláži kuchali rybáři rejnoka. U Pacifiku se příliš nedá koupat, vlny jsou moc velké a zpětný proud hodně nebezpečný, což ale nevadí právě serfařům.

Granada sice neleží u moře, zato u obrovského jezera, pod sopkou. Jezero je významné tím, že v něm žijí jediní sladkovodní žraloci na světě. Nevím, jestli je to dobré lákadlo. Město má také silnou komunitu gayů, kteří večer zaplaví centrum navzdory tomu, že homosexualita není v Nicaragui legální. V Granadě jsme se pokoušely napsat domů z internetové kavárny. Internet je extrémně pomalý, klávesnice ulepené, ale hlavně u ostatních počítačů sedí výhradně muži, kteří koukají na porno. Jako dvě mladé holky jsme byly po celé dny středem pozornosti a pokřiků, ale brzy jsme si zvykly a ignorovaly je. Je dobré nenosit vyzývavé oblečení- raději kraťasy a tričko bez výstřihu. Cestou do Kostariky jsme přespaly ještě v jednom městě- San Juan del Sur. Je to malé serfařské městečko přímo na pláži. Všichni mluví anglicky, jsou tu drahé plážové bary, v moři žahavé medúzy a kotvící jachty. Na podzim tu ale v noci kladou vajíčka obří karety, což musí být dobrý zážitek. Jediná škoda byla, že jsme na Nicaraguu měly jen jeden týden, ráda bych tu strávila třeba měsíc.