My, Evropané, máme sever spojen se zimou a sněhem. Na jižní polokouli je ale vše naopak, proto nehledejte chybu, když napíši, že jsme jeli na sever za teplem a koupáním.

Nad Aucklandem se nachází dlouhý cíp severního ostrova Nového Zélandu, který byste měli navštívit. Po hodině cesty autem po místních krásných silnicích se nám ze samého vedra zachtělo koupání. Jakmile jsme spatřili moře, odbočili jsme na první odbočce a zajeli po polní cestě ke krásné pláži, které dominoval vysoký skalní ostrůvek, který se tyčil z vody kousek od pobřeží. Akorát byl odliv, takže se z tohoto ostrůvku stal pěšky dosažitelný cíl a tak jsme s teplou vodou po kotníky cíle jednoduše dosáhli. V téměř bílém písku byly schované tisíce mušlí a různých živočichů, nad hlavou nám kroužili racci a do tváří vanul příjemný letní větřík. Koupání je v této mělké vodě jen stěží realizovatelné a tak zvedáme kotvy a pokračujeme cestou dál na sever. Podruhé zkoušíme štěstí a odbočujeme za městečkem Waipu opět k moři. Znovu se ocitáme uprostřed obrovské, téměř opuštěné pláže Uretiti Beach s bílým pískem a taky možností, zaplavat si v oceánu. Ono celá tato severní část ostrova poskytuje kilometry přírodních písečných pláží, takže najít nějakou není vůbec problém. Dojet se dá až do města Kerikeri, které se nachází v překrásné oblasti „Bay of Islands“ zátoce ostrovů, kde můžete zažít nezapomenutelný západ slunce.

Na úplném téměř nejsevernějším cípu ostrova se nachází Cape Reinga – majákem ozdobený mys, který má pro místní maory velký spirituální význam. Na malém parkovišti jsme nechali auto a po projití malou bránou se před námi rozevřel fascinující pohled na širý oceán, kde se sléval Pacifik s Tasmanovým mořem, pod bujnou vegetací porostlým srázem byly opět překrásné pláže a vlny bičující do skalnatých útesů tohoto na první pohled nehostinného pobřeží. Sestupujeme stále níž a severněji abychom došli k majáku, sloužící, kolem plujícím námořníkům, k navigaci. Potkáváme všudypřítomné japončíky s fotoaparáty. Na pevnině je vše zelené a vše voní. Fascinováni jedeme kousek na jih okouknout písečné duny. Na konci prašné cesty stojí pár aut a místní rastafánec, půjčující boby, saně a surfovací prkna. V pozadí je obrovská písečná duna. V první chvíli mi nedocvakne smysl výpůjčky bobů, ale jak v dálce spatřím děti, bobující na písku, hned vše chápu. Drápeme se taky nahoru, kde se nám skýtá pohled na opravdovou poušť, došli jsme na místo, kde není vidět nic, jen písek, modré nebe bez mráčků a slunce. Díky termice zde fouká velmi silný vítr a pět centimetrů nad povrchem dun zrnka písku letí obrovskou rychlostí, což nás nepříjemně štípe do nohou. Sjíždíme po zadku dolů a pokračujeme v cestě, tentokrát ne po silnici, ale po 90ti mílové pláži, která je snem mnoha motoristů. Dlouhý rovný úsek uježděného písku zde nahrazuje cestování po asfaltu. Bohužel zde nejsou nejvhodnější podmínky pro osobní auta pouze s předním pohonem a tak si musíme tuto část nechat ujít. K večeru opět zkoušíme najít pláž k relaxaci a tu také poblíž Hohohura Harbour nacházíme. Mohla by s přehledem soupeřit v top 10 nejhezčích plážích světa, přesto jsme tu opět téměř sami. Poblíž městečka Paparoa a v úplném klidu a tmě nacházíme místo ke kempování a zde jsem se konečně dočkal (jako milovník astronomie) tmavou fascinující jižní noční oblohu, plnou neznámých hvězd. Vzhledem k náročným dnům a 12-ti hodinovému časovému posunu oproti ČR, pozorování oblohy věnuji jen chvíli a jdu brzy spát.

Cestou na jih zpět do Aucklandu doporučuji navštívit oblast Northland Forest, kde rostou damaroňe - obří stromy, podobné sekvojím. Ten největší z nich se jmenuje Tane Mahuta (Bůh lesa), dosahuje výšky 51 metrů a obvodu 14 metrů. Stáří se odhaduje na 1500 let. Podobných stromů je zde přes 300 a jedná se opravdu o majestátné stromy v opravdové džungli, plné ptačího zpěvu, cvrlikání cikád a kapradin. Přijíždíme k zálivu Hokianga, kde si cestu zkracujeme trajektem. Vodou plnou žahavých medúz přeplouváme na druhou stranu. Dojíždíme do Aucklandu, doplňujeme zásoby, a míříme směrem na východ.